Albánie, jak mě změnila

​

 

 

 

 

 

 

 

V létě 2016 jsem odjela na 3 týdny na Balkánský poloostrov. Dva týdny jsem strávila v Albánských horách daleko od civilizace. Tento výlet změnil moje životní hodnoty i celý život jako takový. Ráda bych se tedy o tento příběh podělila. 

​

Napřed bych ráda vysvětlila jaká jsem byla před odjezdem. V tu dobu jsem měla období kdy jsem vlastně nevěděla kdo jsem, určitě to známe všichni. Škola mě nebavila, s přítelem nám to neklapalo. Při škole jsem pracovala jako kosmetická poradkyně. Můj obličej vypadal každý den jako Da Vinciho plátno. Prakticky jsem si na obličej líčila někoho jiného :D Denně jsem používala kolem 7mi kosmetických přípravků a prodávala ženám něco o čem jsem nebyla ve skutečnosti sama přesvědčená. Můj vkus byl takový, aby se vyrovnal kamarádkám. Oblékala jsem se jako ony, chtěla jsme dělat to co ony. Rodiče se rozváděli. S přítel jsme si vzájemně ubližovali a nedokázali si navzájem dát to co ten druhý potřeboval. To vše vedlo k tomu, že jsem ztratila životní sny. Nic mě nenaplňovalo. Byla jsem protivná, zhýčkaná a pohodlná "princeznička."

Někde ve mě hluboko se samozřejmě skrývalo moje Já, jen bylo schované. 

​

Jednoho dne ráno jsem se po probuzení začala modlit, většinou prosím o pomoc anděly, ale ten den jsem se modlila k Bohu. Prosba byla za to aby se v mém životě stalo něco co mě opět nakopne, co mi dá smysl života. Vstala jsem a začala den, který byl dopředu celý naplánovaný, to jsem ale ještě nevěděla, že se vlastně všechny plány záhadně zruší. Jeden z těch programů, který nevyšel byla schůzka s kamarádem, měli jsme jít na kafe. Kamarád bohužel onemocněl. Když jsem se to dozvěděla byla jsem už v centru Brna a tak, aniž bych věděla proč, jsem napsala kamarádovi jinému. Neviděla jsem ho více jak rok, protože najít společný volný čas je téměř nemožné.  Světe div se on byl zrovna taky v Brně a kupodivu měl na mě čas. Tak jsme se sešli. Byl to právě on, kdo mi více jak hodinu nadšeně vykládal o partě cestovatelských nadšenců, kteří pořádají výlet do Albánie.  

​

Výlet znamenal dobrovolnickou akci. Hledali se dobrodružní zájemci, kteří rádi lezou po horách, mají chuť strávit minimálně týden mimo elektřinu, teplou vodu, mobilní signál a vlastně mimo vše civilizované na co si dokážeme vzpomenout. Zájemci, kteří rádi pomohou s drobnými pracemi jako například stavba mostku přes ledovou řeku, nebo značení turistických cest.

​

Vážení dodnes nemám páru, proč jsem hned během prvních 10ti minut vyprávění věděla, že se dobrovolnického výletu zúčastním. Podotýkám, že jsem do té doby nikdy nespala pod širákem, nikdy sama nestavěla stan, nikdy neměla na zádech krosnu a vlastně ani nikdy neturistila delší trasy než 20km. Cestování jsem milovala, bylo to ve mě, koneckonců do Anglie jsem na dva měsíce jela taky sama. Jenže do Anglie jsem jela s kufříkem na kolečkách :D

 

Když jsem příteli vyprávěla, kam se chystám, chtěl jet se mnou.  Byla jsem ráda, ale něco ve mě mi říkalo že stejně nakonec pojedu sama. Tak se i stalo asi dva měsíce před odjezdem jsme jeden druhému konečně dali svobodu a v dobrém se rozešli. 

​

Již před samotnou cestou se mi začalo lehce měnit myšlení, ze dne na den jsem přestala jíst maso, začala jsem se zajímat jak si vyrobit kosmetiku sama a nechala jsem práce kosmetické poradkyně, která mi stejně moc nešla. 

​

Do Albánie jsme jeli několika osobními a auty. Většina z nich vypadala, že ještě hodinu před tím zdobila vrakoviště. Jedno dokonce neumělo couvat :D Já bohužel přišla o zážitky, jako přemlouvání auta, aby se vůbec rozjelo, protože můj zadek se vezl v oktávce :D Dohromady nás ten turnus bylo asi 35 a musím říct, že se sešli opravdu skvělí lidé. Většina z nich samozřejmě o mnoho zdatnější a zkušenější než já. Nuž v každé skupině je někdo kdo přecení své síly :D ... v mém případě spíš kdo je ignoruje...

​

Díky tomu, že jsem neměla pas jsem se svou skupinkou cestovala sice delší, avšak krásnější cestou, přes Kománskou přehradu (ostatní jeli přes Kosovo). Cestou k přehradě nám přes cestu přebíhaly kozy, krávy a želvy... 

​

Nemohla jsem se dočkat až budu v horách a uvidím dvoutisícovky hory poprvé v životě. Dnes už vím, že k tisícovkám se jde vždy do kopce, jako fakt do totálně strmého krpálu :D A teď vážně, jezdíváte do Alp třeba do Rakouska? Tak si odmyslete to, že je cesta prošlapaná a ty krpály vynásobte dvěma. Přidejte pár divokých psů, jedovatých hadů, velkých ještěrů .... a máte Albánské hory. Možná trochu přeháním, divoké psy jsem nepotkala nicméně výšlap do vesnice Curraj i Eprem, kde jsme tábořily byl co se sportu týče můj největší výkon v životě. Nebyla jsem zvyklá na to, že na zádech nesu 15kg (pro nezkušenou je to hodně). Šli jsme cestou, která vesničku v horách oddělovala od civilizace. Projít po ní dokázal jen člověk nebo osel. Místní tedy veškeré své zásoby vozily do vesnice na oslech a koních. Celá cesta by pro mě nebyla náročná až tak moc, kdyby se mi hned na začátku výšlapu nestrhla kůže na obou patách. To zapříčinilo, že jsem se ocitla až na konci skupiny. Než jsem si zvykla na bolest a prochodila ji, byli ostatní pryč. Naštěstí jeden z účastníků se nabídl, že půjde se mnou. Pomalé tempo mu vyhovovalo a já jsem mu za to dodnes velmi vděčná. Zatla jsem zuby a šla, když jsme zdolali to nejhorší začali jsme dohánět i ostatní a nakonec zamířily až do vesnice. Do Curraj i Eperm, místa, které budu mít v srdíčku na vždy. 

​

​

​

​

​

​

​

​

Ledová řeka, která tekla z ledovců, byla pro mé nohy vysvobozením. Ve stejné řece jsme se však po dobu příštích dvou týdnů měli koupat, prát si oblečení a pít z ní. Ekology uklidním protože používání chemických šamponů a mýdel bylo zakázáno. Organizátoři vybudovali i filtr, který vodu filtroval pro ty co nechtěli pít vodu přímo z řeky. Já osobně jsem ji z řeky pila podobně jako většina účastníků. Žádné střevní potíže se nekonaly :)

​

Život v táboře probíhal zhruba následovně. Co jsme chtěli, to jsme si vyrobili. První turnus vyrobil i polní kuchyň, jídelničku a kadibudky. Já se účastnila turnusu druhého takže jsme to měli o to lehčí. Náš turnus měl na starosti postavit mostek přes řeku, která se už nechtěla brodit ani místním ani nám (jako fakt byla ledová). V každém turnusu taky fungovaly speciální týmy na značkování turistických cest. Ty byly většinu dní mimo tábor a žili volně v horách ze svých zásob, kde značili nové turistické trasy, nebo opravovaly stálé. Musím zde podotknout, že se jedná o turisticky nepolíbenou část Albánie která dva roky zpět nebyla ještě vyznačena na mapě. Tvorba turistických cest tedy mnohdy zahrnovala i prosekávání křoví mačetou. Já v této skupině nebyla jednak kvůli zničeným nohám a jednak kvůli nedostatečné fyzické zdatnosti. Místo toho jsem si užívala život v táboře :) 

​

Každý den měla nějaká skupina službu v kuchyni, to znamenalo uvařit všechno jídlo během dne pro celý tábor. Musím říct, že mne to docela bavilo, služby se mezi sebou předháněly a trumfovaly, takže mi jídlo mnohdy opravdu chutnalo. Pro suroviny se jezdilo každý týden, sloužil k tomu speciální zásobovací pár, který dostal osla a nákupní seznam. Jeli do města, kde nakoupily co je třeba, přespali a druhý den se vydali s naloženým oslem zpět do tábora (přes ten smrťáckej krpál, kde jsem málem chcípla :D ) Odměnou jim byla ta trocha civilizace obsahující i mobilní signál. Chléb a sýr jsme kupovali od vesničanů, kteří s námi normálně (ačkoliv tedy jen albánsky) komunikovali. Jeden jediný Anglicky mluvící místní s námi trávil spoustu času přímo v táboře. Prodával i kávu (albánský černý driák), pivo, rakii a colu. 

​

Netrávily jsme všechen čas jen v táboře, pořádaly se výlety, taneční večery, hry, soutěže vše co člověka dokáže napadnout. Po večerech jsme hrály karty nebo zpívaly trampské písně za doprovodu houslí, které bravůrně ovládala jedna z účastnic. Pro mě pobyt znamenal odproštění se od všeho co jsem si myslela, že potřebuji. Využití přírody avšak s veškerým respektem k ní. Objevila jsem v sobě něco co jsem dlouho potlačovala, dobrodruha :) S přírodou jsem se sladila na tolik, že jsem začala preferovat spaní pod širákem, nebo v hamace, to byla taky bomba! První tři dny jsem se divila proč mi ve stanu umírají mravenci, pořád jsem je tam nacházela zkroucené a vysušené... toho obřího pavouka co se jimi živil jsem našla až následně...

​

Prvního výletu jsem se neúčastnila, protože jsem chtěla nechat dodřené nohy trochu zahojit. Místo toho jsem se pustila do výroby volejbalové sítě, která nakonec vydržela až do sedmého turnusu. Postarala se tak o zábavu všem účastníkům roku 2016. Vyrábělo se všechno, parta šikovných lidiček se pustila i do výroby pece na pizzu. Nevím zda to bylo pecí, místním výborným sýrem  nebo tím, že koření tymián rostlo prakticky všude po loukách, ale ta pizza byla opravdu výborná. Nakonec se postavil i naplánovaný most přes řeku. 

​

Jeden z výletů se konal do jeskyní. Nepředstavujte si žádnou prohlídku. Do té jeskyně bylo třeba se vydrápat a následně přeskočit propadlinu než jste se do ni dostali, ale byla to nádhera :)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

 

 

Nezapomenutelné byly také vodopády, které se v okolí nacházejí rovnou dva. A můj nejoblíbenější výlet byl s přespáním na vrcholku kopce ze kterého se dalo pozorovat jak vycházející slunce probouzí spící dvoutisícovky. 

​

Svůj pobyt jsem si prodloužila ještě jedním procestovaným týdnem po Balkáně. Naplnili jsme auto zájemci a jeli. Navštívili jsme hlavní město Albánie Tiranu a poté projeli města jako Svatý Štěpán, Budva, Kotor, Mostar, Sarajevo, Dubrovník. Zažili jsme nelegální přejetí hranic, přespání u cizinců v Bosně. Přespání na krásné pláži Albánie. A mnoho dalšího.

​

Z Dovolené jsem si přivezla čistou hlavu, chuť do života, nové životní plány a ještě jeden milý suvenýr v podobě nového přítele :) 

​

Mnoho dalších fotek i více informací o Albánské Výzvě najdete zde:  http://albanianchallenge.org/galerie-2016/

​

​

Já po Albánii :)

​

​

​