Můj první zaoceánský let neproběhl úplně bez potíží. Letěli jsme z Vídně se dvěma přestupy. Na první mezipřistání v Paříži nám vycházela hodina a půl. To zní dobře, hodina a půl času na check in a nástup do letadla. Kdybych byla už zvyklá na zaoceánské lety, tak vím, že je to totálně směšně málo času. Letadlo, kterým jsme do Paříže letěli z Vídně, mělo zpoždění, takže zbyla hodina. Terminál, ke kterému bylo potřeba se dostat, byl na druhé straně letiště a autobus, který nás tam dopravoval jel 40 minut! Sečteno podtrženo zažili jsme přesně to co vídávám ve filmech. V odletové hale už vyvolávali, aby se dostavili poslední cestující do letadla. Všechny tři jsme běželi přeplněnou uličkou přes freeshopy, abychom se dostali k check inu. Slečna za přepážkou nám oznámila, že nás do letadla již nepustí protože si musíme letenky vyzvednou nejdříve 30 minut předem. V hlavě mi proběhla částka, kterou bych dala za nové letenky a pak částka, kterou zaplatím za noc v Paříži :D Zřejmě jsme, ale vypadali zoufale protože slečna udělala výjimku, zdržela celé letadlo a letenky nám vydala. Rozhodně se hodí mít praxi s letišti a neztrácet tak čas ptaním se všech, že kde jsme a kam máme jít dál. A bez angličtiny ani ránu! 

​

Po přísném prohledání zavazadel, očichání cvičeným pejskem a zabavení mi včelího pylu ( divím se že ze 6ti kg surovin na kosmetiku mi vzali jen pyl za 100 Kč :D ) jsme se konečně ocitli na půdě protinožců. Předem domluvené ubytování bylo u naprosto báječné, starší paní z Malajsie. U hodné Cecilie bylo ubytování zajištěno na jeden měsíc, bylo to sice bez wifi (vyšla by nás moc draho) ale zato s několika pozornostmi jako koláčky, večeře, domácí chili, petrželka a citrony. 

​

A teď konečně poznatky o Austrálii, tedy konkrétně o Perthu. Moderní, pomalý multikulturní koktejl ozdobený jedinečnou zvířenou. Tak bych jednoduše popsala Perth. Na ulicích tu můžeme najít prakticky celý svět. Všechny barvy pleti, všechna náboženství, a všechny akcenty angličtiny. To vše je tu v tak přirozené harmonii a toleranci, až člověk i zapomene na situaci v Evropě. Jediná rasa, se kterou jsou trochu potíže jsou původní místní obyvatelé Aboridžinci. Osobně jsem s nimi taky měla zkušenost a popravdě nahánějí opravdu strach. Vysílají zvláštní agresi. 

Proč jsem ve svém popisu zmínila slovo pomalý? Protože tu rostu z toho jak jsou všichni pomalí! :D Lidé na ulicích se plouží jakoby se dožívali 200 let a měli na všechno spoustu času. Na semaforech si stihnete povyprávět co vše jste za ten den zažili.... tak dlouho trvá než vám blikne zelená... a asi jednu sekundu trvá než znovu blikne červená. Wifi...... tedy pokus o wifi..... ach jaj nejlépe si k vaši práci na pc nachystat pěknou knížku... ať se nenudíte, než se vám načte potřebná webová stránka. Dlouho trvá než vás obslouží v restauraci, než vám odpoví na zprávu nebo inzerát. Australané prostě nic nehrotí. Zda je to dobrá vlastnost, nebo špatná je už na úhlu pohledu :) 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Fauna! Vím, že bych teď asi měla mluvit o klokanech... mě však nejvíce uchvátili papoušci! Představte si že sedíte na zahrádce kavárny v centru města, vedle vás je strom a v jeho korunách dovádějí papoušci. Papoušci jsou tu všude, všech barev, všech velikostí. Létají ve městě, létají na pláži, naprostý vrchol exotiky. 

Perth má ve znaku černou labuť. Tento majestátní vodní pták je tu téměř v každém z mnoha parků. Jsou velmi krotké a neprskají tak jak naše labutě. Přijdou až k vám a to i když mají u sebe mladé. Až pod ruku přihopkají i klokánci v zoo a rezervacích. Jsou zvyklí na lidi a mlsní jak kozy! :D K velkému "zklamání" jsem tu ještě nepotkala žádného hada ani pavouka. Cecilie mi však slíbila, že je potkám v létě, kdy vylezou z děr a začnou dělat neplechu.  Aspoň nějaké pozitivum je tu tedy na té ukrutné zimě, kterou tu zabalená v dece prožívám :D  Australské domy nejsou zateplené a nemají zabudované radiátory. V zimním a jarním období, kdy často prší (zásadně horizontálně) je v domech opravdu chladno. 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

p​                                                                  

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

International Kaplan School! Škola je momentálně mou hlavní náplní a musím říct, že si ji opravdu užívám. Po nudných přednáškách na vysoké škole jsem byla překvapená stylem výuky. 80% hodiny hrajeme hry 20% jsou slohy, a sem tam nějaké cvičení v učebnici. Když se v hodině zakecáme se spolužáky,  učitelům to více méně nevadí a většinou se i přidají protože mluvení je praxe, kterou se člověk naučí jazyk nejlépe. Většina studentů je z Columbie, Brazílie a Korei. Dále pak Thajsko, Japonsko, Česko. Ostatní státy jsou zastoupeny jen jedinci (statistiky pouze Kaplanu, na jiných školách převažují jiné národnosti). Škola pořádá spoustu mimoškolních aktivit jako sportovní dny, speaking a job kluby, pikniky v parku, lekce surfování, možnost skoku padákem, výlety do rezervací a buše. Když máte dostatek financí, tak si to jakože fakt užijete :D Já s děvčaty jsem si zatím zaplatila jen výlet na vodopády, ale ten se nečekaně odložil kvůli ukrutné zimě a dešti... 

​

Informací mám ještě spoustu, schovám si je však do dalšího dílu, aby vás z toho čtení nebolely oči :P

Protože chci, aby mé psaní bylo autentické, a nejednalo se pouze o výpis zkreslených zážitků, musím závěrem dodat, že ne každý den tu mám dobrý. Opravdu bolestně se mi stýská po příteli, dala bych cokoliv za to mít ho tu u sebe a prožívat to  sním. Byly dny, kdy jsem se chtěla vrátit. Ačkoliv je tu příroda krásná, tak mi nenaplňuje srdíčko tolik jako Evropská krajina. Další překážkou je jazyk. Anglicky se dorozumím, ale špatně rozumím Australskému přízvuku, to mi způsobuje blok, takže jsem si zatím nehledala práci.

 

Plna nové naděje a odhodlání vám přeji krásné podzimní dny, a těším se u dalšího dílu :) 

​

Pokud vás zajímá něco konkrétního, neváhejte se ptát:  

 

 

​

​

​

​

​