Jak se v Austrálii nakupuje? Jednoduše, ale draho. Nejdražší položkou nákupního seznamu je tu jídlo. Týdně tu utratíme za jídlo zhruba 100 dolarů za dvě osoby (1800 Kč). Podotýkám, že v nákupu je jen to nejnutnější abychom jedli jakž takž vyváženě, žádné speciality na složité recepty v košíku však rozhodně nebývají. Nákup většinou obsahuje, chléb, rýži, těstoviny, konzervy tuňáka, ovoce, zelenina, mléko, sýr, sušenky. Sem tam káva v kavárně či sváča ve fastfoodu. Jídlo tu je však velmi kvalitní, mléko chutná poctivěji, sýry jsou velmi tučné, tuňák má lepší chuť než ten v českých supermarketech. Ovoce a zelenina jsou tu na pultech přímo mistrovsky naaranžované. Kromě zeleniny tak jak ji známe, se tu dají koupit kytičky čerstvých bylinek připravených rovnou k vaření. Největší exotikou pro mě je čerstvá kokosová voda, která nechybí v žádném obchodě a cenově se rovná vodě pitné. Chuťově je výborná a nemusím do sebe rvat cukry, když mám chuť na dobré pití. Běžně dostupné v supermarketu jsou tu i chia semínka, ořechy VŠECH druhů, kokosový olej, quinoa a jiné asijské suroviny, veganské jogurty, vynikající bylinkový turecký chléb a mnoho dalšího.   

​

Co dělat, když chci nakoupit "levněji"? Držet dietu :D

Ve většině měst Austrálie jsou markety, kde se v neděli dá nakoupit ovoce a zelenina s velkou slevou. Pro trvanlivé suroviny jezdíme do levnější asijské tržnice. Škoda jen, že už nemůžu nudle ani vidět :D 

Mezi levnější komodity tu patří oblečení. Ceny jsou stejné jako u nás, ovšem s australskou výplatou vychází daleko levněji. Podobně vychází také elektronika a věci do domácnosti. Opravdu hodně si zaplatíte pokud milujete vysedávání v baru a stravování v restauracích. V Restauraci za jedno jídlo necháte (300 - 600 Kč). Pití v baru se pohybuje ve stejných cifrách za skleničku (Pivo 216 Kč).

V neposlední řadě nájem za sdílený pokoj vychází zhruba na 10 000 Kč měsíčně. Výhodou drahého pobytu zde je, že kuřáci většinou přestanou kouřit, je to lepší než utrácet 500 Kč za krabičku :D  

​

Nyní je logické, že většina studentů si tu hledá práci. Na studijní vízum se dá pracovat 20 hodin týdně a se středně pokročilou angličtinou si tak vyděláte okolo 30 000 Kč. Jak jsem si teda hledala práci? 

​

Nejprve jsem si vyrobila letáčky s nabídkou úklidu a rozdala je do schránek všech luxusně vypadajících bytů. Když se mi po týdnu neozval vůbec nikdo, byla jsem odhodlaná vyrazit do ulic s natisknutými životopisy a ptát se po práci přímo v restauracích. Spolubydlící mi však poradil, že si to mám schovat jako poslední možnost a napřed si dát inzerát na Gumtree. Gumtree je oblíbené webová stránka, kde se dá prodat a koupit vše od historické krabičky od zápalek po pracovní příležitost. Tak jsem tak učinila, napsala podrobně kolik hodin mohu pracovat, že nemluvím úplně výborně, že mám zkušenosti v restauraci. Lupla jsem tam fotku obličeje a čekala.  Začala jsem toho litovat hned, jak mi začal pípat telefon s nabídkami.  Napřed mi napsal človíček, který mi chtěl platit za to, že se nechám masírovat (potřeboval praxi). Uvažuji, zda by to nějaká zdravě uvažující holka někdy přijala :D Já sice obecně nesnáším dotek cizích lidí, ale i bez tohoto hendikepu by mi to rozhodně přišlo podezřelé. Co bylo ještě více podezřelé byl telefonát od fotografa, kterému ze záhadných důvodů vůbec nevadilo, že se od modelek liším váhou o 15 Kg. Po pár nabídkách sexu za peníze jsem už byla totálně znechucená ne jen Gumtree, ale i lidstvem jako takovým. Naštěstí  mi však začali chodit i normální nabídky jako asistování, opatrování, servírka v baru a restauraci. Já osobně jsem se nakonec k osobnímu rozdávání životopisů nedostala, ale kamarádi, kteří s tím mají zkušenosti mi referovali, že nejtěžší na tom je zastihnout v té restauraci přímo manažera. Pokud dáte CV zaměstnancům, pravděpodobnost, že se dostane do rukou provozního je jen velmi malá. 

​

Bylo velmi těžké zvyknout si na styl jakým Australané podávají informace. Oni chtějí nejprve vědět, zda tu práci berete a teprve potom vám vysvětlí o co přesně jde a za jakých podmínek. Takže se stalo třeba, že už jsem měla domluvené interview na druhý den, a až poté jsem se dozvěděla, že je to úplně někde dvě hodiny cesty autobusem. Kamarádka měla domluvenou zkoušku práce v restauraci a dvě hodiny před začátkem jí bylo oznámeno, že musí mít vysoké podpatky, kraťoučkou sukýnku a rudou rtěnku. (samozřejmě, že tam nakonec nešla).

 

Když se na to zpětně podívám, tak je mi záhadou, že se mi nakonec podařilo najít pěknou práci. Zaujala mě právě díky stylu psaní jakým mi pán odpověděl. Formálně, napřed podal všechny informace a dal mi i čas na rozmyšlenou. Nyní pracuji pro něj a zatím je to bezva práce. Je to pán, který měl nehodu a poranil si páteř, ještě před dvěma měsíci ani nechodil. Nyní, když chodí aspoň o berly má předepsané pravidelné zdravotní procházky, aby posílil zádové svalstvo. A já jsem člověk, který jej doprovází a hlídá, aby se mu nic nestalo. Chůze je to velmi pomalá a je na mě, vymýšlet stále témata povídání. Samozřejmě je to obrovské plus pro zdokonalení mé angličtiny. Dneska jsem dokonce postřehla, že je to dokonce docela běžná práce tady, cestou jsme potkali dvě slečny, které také takto doprovázeli staré, nebo nemocné lidi.  

​

Pevně věřím, že v dalším díle už budu psát i o tom, jak si práci našla mamka. Je samozřejmě daleko složitější hledat, když jste v angličtině začátečník. 

​

Bohužel dnešní článek je bez fotografií, protože jsem jich nestihla za ten týden moc nafotit. Přikládám závěrem alespoň jednu od autorky Petry Havelkové, abyste si nemysleli, že se tu vůbec nebavím :)

 

 

​

​

​

​